Motto

I ten nejsilnější protivítr se jednou otočí a napne ty správné plachty.

ŠŤASTNÝ JIM - č.18

Rozhovor pro časopis ŠŤASTNÝ JIM - č. 18 ze dne 29.4. 2005
JE TO VELKEJ ULIČNÍK!

Karel Gott o něm nedávno řekl: Tenor, jakým David disponuje, je u nás naprosto ojedinělý”. To je slušná lichotka od tenora! David Uličník je každopádně jednou z našich velkých muzikálových hvězd a v Les Misérables už si vysloužil titul “Jean Valjean 21. století”. I to je úctyhodná lichotka!

Stal jste se jedním z nejmladších Jeanů Valjeanů světa. Umíte si ale představit, že tuhle roli budete hrát 1800x jako Craig Schumann?
To je hrozivé číslo! Nedovedu si to úplně představit. Tahle role je opravdu zápřah. Fyzicky i psychicky.

A co je fyzicky ten největší zápřah?
Asi scéna, kdy odnáším na zádech studenta-revolucionáře Mária pařížskými stokami z barikády do bezpečí a zpívám u toho...

Roli Mária alternují dva Pavlové - Vítek a Polák. S kterým se víc nadřete?
Rozhodně s Pavlem Polákem, což je mimochodem pěkně vysoký chlap.

Měl jste jako kluk nějakou písničku, kterou jste si s oblibou prozpěvoval?
Měl. Byla od skupiny Smokie a jmenovala se Lay Back In The Arms Of Someone. Tahle písnička mi absolutně učarovala a protože jsem neuměl anglicky, tak jsem si ji se Smokie foneticky prozpěvoval. Později mé obzory rozšířil bratranec, když mi začal na kazeťáček začal nahrávat muziku, která v té době mé spolužáky vůbec nebrala. Začal s Beatles, pak Deep Purple, Police, Nazareth, Judas Priest a Queen. A já téhle muzice naprosto propadl.

Absolvoval jste střední odborné učiliště se specializací na elektroniku. Co jste pak dělal?
Pracoval jsem na počítači v obchodním oddělení kroměřížské firmy elma-therm. Měl jsem hezkou kancelář, dělal jsem rozpočty a nabídkové listy... Prostě perspektivní a dobře placené místečko.

Takže z vás vlastně byla kancelářská krysa?
To fakt byla, ale pořád mě to táhlo k hudbě. Prošel jsem několika rockovými kapelami a pak zakotvil na dva roky ve skupině Slepá kolej.

Hrál jste taky na tancovačkách? Tam bývá pořádně husto... Máte nějakou “hustou” vzpomínku?
Vzpomínek mám spoustu... Jednu dobu jsem zpíval s kapelou Tip Top Q, do které jsem nastoupil narychlo a musel jsem se během 14 dnů naučit kompletní repertoár. A hned nás čekala první zábava. Byl jsem z toho pěkně vyděšený. V některých písničkách jsem si nebyl vůbec jistý... Problémem ale byl, že kapela hrála strašně nahlas, takže jsem se na jevišti chvílemi vůbec neslyšel. Občas mi vypadávaly texty a jednou jsem u písničky od skupiny Sex Pistols nastoupil v úplně jiné tónině. Věděl jsem, že jsem udělal chybu, ale v tom “nářezu” se mi nedařilo něco s tím udělat. A v té chvíli ke mně pod pódiem přistoupil nějaký lehce podroušený chlapík, který na mě zařval: „Hele, kámo, jseš úpně mimo!” Strašná vzpomínka! Pak jsem začal chodit na hodiny zpěvu.

Jak jste se dostal k muzikálu?
Udělal jsem konkurz do Hair (Vlasy). Tehdy jsem zašel v práci za svým šéfem a řekl mu: “Pane Mráčku, moc vám děkuji za všechno, co jste pro mne udělal, ale odcházím do muzikálu.” Nemohl to pochopit ani on ani mí rodiče. Opouštěl jsem přece jistou životní existenci! Začal jsem zpěv studovat u profesora Eduarda Klezly na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou jsem nakonec kvůli pracovnímu vytížení nedostudoval.

Musel jste se kvůli pracovním závazkům ještě nečeho vzdát?
Nedávno jsem dostal kopačky od skupiny Úplně rovný banán, (což se teď ale vrací nazpět) a taky nemám momentálně vážnou známost.

Co následovalo po Vlasech?
Roční pauza, se kterou jsem naprosto nepočítal. Odmítl jsem nastoupit do “company” muzikálu Rusalka, protože jsem si myslel, že už mám na víc. Našel jsem si brigádu a rozvážel suroviny po pekárnách. Byl jsem relativně v pohodě a v dodávce jsem si vydržel zpívat celé hodiny...

Kdy nastal toužebně očekávaný zlom ve vaší hudební kariéře?
Přicházelo to postupně. Začal jsem v muzikálech Babylon a Svět plný andělů v MDB, účinkoval jsem ve Starcích na chmelu a pak přišly muzikály Galileo a Kleopatra - v ní jsem se dočkal dvou velkých rolí a zahrál si Octaviana a Marca Antonia. Hlavní roli Tonyho hraji v muzikálu West Side Story, který Hudební divadlo Karlín uvádí v pražském Kongresovém centru.

Když loni slavil František Janeček šedesátiny, namaloval jste mu obraz. Proč?
Chtěl jsem mu dát něco originálního. Dárek, kterým bych mu zároveň poděkoval za pracovní příležitosti… Vzpomínám si, že hned poté, co jsem absolvoval první kolo konkurzu do Bídníků, mne vzal k sobě do kanceláře, kde si lehce utahoval z tenorových zpěváků.

Jak moc lehce?
Řekl, že být tenorem je vlastně „diagnóza“. A proto jsem mu namaloval obraz, který jsem pojmenoval „Tenor zpívající vysoké Cé.“ Byl to úplně první obraz, který jsem v životě někomu namaloval a věnoval. A na dlouhou dobu asi skutečně poslední, protože fakt nestíhám nic jiného než zpívání. Navíc si myslím, že nadešel čas, abych připravil svůj první sólový projekt, na kterém spolupracuji s Českým klarinetovým kvartetem a s hudebním skladatelem a aranžérem Martinem Šebestíkem. V současné době už natáčíme první snímky...

Viděli vás už na jevišti rodiče a vaše sestra?
Viděli. A myslím, že už chápou, proč jsem se vydal touto nejistou cestou, která má smysl a přináší už nějaké výsledky. Nicméně mám u táty ještě jeden vroubek.

O co jde?
Tátovou vášní je fotbal, takže i já hrál v naší okresní soutěži za žáky a dorost. V sedmnácti jsem ale fotbalu kvůli muzice nechal.

Třetím rokem účinkujete spolu s Dušanem Kollárem a Jiřím Škorpíkem v nepřeslechnutelném 4TETU Jiřího Korna. Jak jste se k tomuto netypickém kvartetu dostal?
4TET vymyslel Jirka Korn a já byl do souboru přijat na základě konkursu. A jsem za to moc rád. Jirka Korn totiž patří k nejférovějším a největším profesionálům a taky nejmilejším lidem v branži. [zpět]
Created by SOVA NET : Webdesign | Optimalizace pro vyhledávače | Redakční systém